Jak jsme se rozhodovali pro waldorfskou školu

22.01.2015 10:47

Mé rozhodování zda dát děti na waldorfskou školu bylo poměrně rychlé. Poslechla jsem jednoduše to, co mi velel zdravý rozum, a říkala mateřská intuice. Největším oříškem bylo přesvědčit manžela, který ale nakonec pod tíhou mých argumentů a množstvím předložených informací o waldorfském vzdělávání uznal, že mám asi pravdu :-) Jak se zdá, větší problém s přijetím waldorfu mají často muži/otcové než ženy/matky (ale možná se mýlím, a budete chtít na tuto mou domněnku reagovat a vyvrátit ji - budu jen ráda, když se zapojíte do diskuze s vlastní zkušeností a názorem). Nicméně naše rozhodnutí nepřišlo hned, když bylo potřeba, tedy v době, kdy měla jít dcera do první třídy. A tak původně dcerka nastoupila na klasickou základní školu. Trvalo mi celé tři roky, než jsem se odhodlala a zařídila její přechod z jiné základní školy na tu současnou, waldorfskou.

Teď bych chtěla přiblížit, s čím jsme se my, rodiče během rozhodování zda waldorf ano či ne, setkali.

Neměli jsme žádné informace a tak jsme zvolili základní školu s klasickým vzdělávacím systémem

Proč jsme dceru nepřihlásili na waldorfskou školu už kdysi, před třemi lety, když měla jít do první třídy? Neznali jsme tehdy nikoho, kdo by měl své děti na waldorfské škole a kdo by nám poradil a za školu se postavil. Navíc mylné informace, které kolují běžně mezi lidmi (podotýkám lidmi, kteří s waldorfem nemají žádnou osobní zkušenost) nebyly zrovna pozitivní a takové, které by rozhodujícího se rodiče podpořily v tom, aby se o školu více zajímal a zašel se do ní třeba alespoň podívat. Ano, o waldorfu se mezi lidmi vypráví mnoho fám a polopravd. Možná jste také někdy někde zaslechli, že waldorf je náboženská sekta, že se zde vyučuje náboženství, případně že se děti nic nenaučí a místo učení si jen hrají, potažmo že děti vyjdou školu a nic neumí, že je to škola pro děti, které trpí různými "poruchami" atd. atp. Dnes, když už jsem alespoň trošku znalá problematiky, si dovolím s těmito mýty rozhodně nesouhlasit.

Protože jsme s manželem o waldorfu věděli tak málo, dali jsme přednost tomu, co jsme důvěrně znali z vlastní zkušenosti. Klasickému základnímu školství. Po čase se ale ukázalo, že to nebyla dobrá volba - ne pro naše dítě. Jistě, je spousta dětí, kterým snad způsob jakým se na českých školách učí posledních mnoho desítek let nevadí, a jejich dětskou duši to tolik nepošramotí (i když tím si nejsem mnoho jistá). Naší dceři ale permanentní sezení v lavici, dril a vstřebávání informací prostřednictvím poslouchání výkladu učitele před tabulí rozhodně nesedlo (mírně řečeno). Negativní následky školy na ní byly brzy znát. To je ale na jiné vyprávění. Začali jsme se tedy poohlížet po změně.

Názory dotazovaných pedagogů z klasických škol na waldorfskou pedagogiku byly povětšinou velmi opatrné

První etapa našeho pátrání a shánění informací o waldorfu spočívala v dotazování se učitelů (ať už známých nebo vyučijících naší dcery) na to, co si myslí o jejím přestupu na waldorfskou školu.

Je to dobrá škola ?

Je vhodná pro naše dítě, které v klasickém systému evidentně trpí a neprospívá?

Mám-li shrnout to, co jsme se dozvěděli od naprosté většiny kantorů, nikdo nám přestup nedoporučoval. Podle všech byla waldorfská škola školou pro děti s různými poruchani učení a chování, školou se třídami plnými nepřizpůsobivých dětí. Dětí, které by to na jiných školách nezvládaly. A dostat se pak z waldorfské školy na gymnázium či jinou lepší střední školu? O tom bychom si pak prý mohli nechat spíše jen zdát.

Když si ale vzpomenu na doby svého studia na pedagogické fakultě a více se zamyslím nad tím, jakého vzdělání se mi dostalo v souvislosti s alternativními proudy základního vzdělávání, vlastně mne tyto názory neudivují. O waldorfském vzdělávání jsem během studia zaslechla jen něco velmi, velmi málo. Z vlastní iniciativy jsem se tenkrát po více informacích nepídila, a tak veškeré mé tehdejší vědomosti budoucího pedagoga pocházely z pár odstavců tenoučké knížečky, přehledu alternativních vzdělávacích systémů, kterou jsme si měli my studenti přečíst, abychom dostali zápočet z předmětu Didaktika č. 2. Vědí-li tedy ostatní učitelé o waldorfské pedagogice stejně "mnoho", jako já kdysi, když jsem před desíti lety vyšla z bran fakulty "hotová" jít učit, není se opravdu čemu divit. (Tímto se omlouvám všem pilnějším studentům i paní učitelce, pokud by měli pocit, že má dřívější nevědomost vrhá špatný stín na kompetentnost vystudovaných pedagogů, a že se jedná pouze a jen o mou vlastní nedostatečnost. Je možné, že jsem jen já byla tak špatným studentem. Nicméně setkání s názory jiných pedagogů tomu nenasvědčuje.)

To, co jsme se dozvěděli od pánů učitelů, naši myšlenku o přestupu na waldorfskou školu ale nezahubilo hned v počátku a pátrali jsme dál.

Podstatné pro nás byly reference rodičů a vlastní zkušenost z návštěvy vyučování

V době, kdy jsme se rozhodovali pro změnu školy už jsme ale naštěstí nebyli odkázáni jen na názory neznalých a s waldorfskou pedagogikou nesouhlasících pedagogů a na povídačky, které se šíří mezi lidmi. Díky své práci jsem se poznala s větším množstvím rodičů, jejichž děti waldorfskou školu navštěvují a také s kantory, kteří zasvětili svůj život waldorfu. Dostalo se mi tedy i pohledu z druhé strany - od těch nejzasvěcenějších.

A nyní možná přichází ta pravá chvíle na vyvrácení některých mýtů.

Ne, waldorfští rodiče ani učitelé opravdu nejsou žádní sektářští pomatenci, jak vám možná někdy "jedna paní povídala". Jsou to úplně normální lidé jaky vy nebo já. Najdou se mezi nimi inženýři, doktoři, právníci, učitelé, úředníci, dělníci, prodavači, maséři, pekaři... všichni s různými zájmy a různými názory na život. Jeden ukazatel ale mají společný - nejde jim pouze o brilantní vědomostní výkony jejich dětí, které by jim v budoucnu měly zajistit přední manažerské pozice a jiné lukrativní pracovní nabídky na trhu práce. Jde jim o to, aby jejich děti byly spokojené, aby nepřišly o svou šťastnou dětskou duši hned v prvních měsících studia na základní škole. Možná vědí, že ne jen peníze jsou to, co obohacuje náš život, ale že kvalita života člověka spočívá také a podle mně hlavně v tom, být spokojený sám se sebou, věřit sám sobě a v sebe a mít rád svůj život a lidi kolem.

A jaké jsou waldorfské děti? Rozhodně nejsou o nic hloupější či nějak méněcenné ve srovnání s jinými dětmi. Ba možná naopak, mají něco navíc. To něco je podle mne lepší schopnost týmové spolupráce, dnes tolik opomíjená soudržnost a solidarita s druhými. Jsou veselé, kreativní, sebevědomé a nezlomené klasickým systémem. Jsou zvídavé, škola je baví a těší se do ní! Nebojí se toho, že někoho zklamou tím, že zrovna něco nevědí či neumí - není přeci problém se zeptat a potřebnou informaci si obstarat... Jsou přátelské a povětšinou mile komunikativní. (Když jsem s dcerou navštívila poprvé waldorfskou školu, překvapilo mne, jak se k nám, nově příchozím velmi přátelsky a pohostinně děti chovaly a nabízely pomoc, ještě než jsme o ni vůbec požádaly. S tímto pro mne pozitivním jevem jsem se, přiznám se, jinde na školách moc nesetkala.)

Samostatnou kapitolou je potom to, co jsem zažila přímo ve vyučování, kterým jsem byla opravdu nadšená. Mám na mysli způsob výuky a nenásilný a chápající přístup učitele k individualitě každého dítěte.

To je to, co mne přesvědčilo nejvíce - šťastné děti a jejich spokojení rodiče a chápající přístup učitelů k dítěti jako plnohodnotné osobnosti. Jsem ráda, že jsem nedala na řeči pedagogů, kteří na waldorfské škole osobně nikdy nebyli, nebo na nepodložené povídačky kolující mezi lidmi, kteří mají tendence odsuzovat vše, co je "jiné" a co neznají.

Obě dcery, které jsme na waldorfskou školu přihlásili, jsou spokojené, do školy se těší každý den, nemají ranní bolesti břicha před odchodem do školy ani odpolední migrény při jejím opouštění (jak jsme to znali z předchozí školy) a my, rodiče jsme rádi, že máme šťastné děti, které chodí do školy, co vychází vstříc skutečným potřebám dítěte.

Do waldorfské školy pro šťastné děti, Na Mlýnici 36.